Zdravím,
potřebuju se s něčím svěřit. Tyhle prázdniny jsem si docela užil, byl jsme doma s bratrem a mamkou (je učitelka, má taky prázdniny) a taťku jsem vídal každý den, jak přijel z práce. Plus jsme jeli na desetidenní dovolenou do zahraničí všichni spolu.
Spoustu času jsem trávil s nimi, bavil se s nimi, dělali jsme na zahradě, jezdili třeba i na výlety a tak. Ale...
Dnes je 3. září. Mamka s bratrem jsou ve škole, taťka v práci a já sám doma. Ještě mám tak měsíc než nastoupím na vysokou školu. A nedovedu si moc představit, že to bude furt dokola, ještě necelý měsíc, to samé.
Můžete si myslet, že je to přece fajn, že mám klid a tak. Ale spíš jsem smutný z toho, že tu jsem sám a že vlastně tu od rána do odpoledne mám jen tak jednu kočku doma a druhou na zahradě, tak se bavím a hraju si aspoň s nimi. Trochu to pomáhá, ale někdy prostě ani to není dostačující a vždycky se těším, až se vrátí všichni domů a zase se uvidíme. Mám je moc rád a fakt mi chybí.
Když je třeba člověk ve škole, má tam kamarády, tak se necítí tak sám a smutně, ale tady doma je to docela jiné. Člověk na tu samotu myslí skoro furt a pak je smutný. Někdy z toho i slza ukápne.
Moc děkuju za přečtení, potřeboval jsem se vypsat a snad se mi tím udělá lépe.
|
| smutný mládenec |
 19 |
|
|
25 