U současného zaměstnavatele pracuji čtvrtým rokem, nikdy jsem zbytečně nemarodila. Jen v případě respiračních infekcí nebo angín, ale to snad každý chápe, že není v zájmu nikoho, abych tam roznášela bacily.
Teď jsem změnila pracoviště v rámci stejného zaměstnavatele. Nikdo mě vlastně neuvedl do toho, co mám dělat, kde se co nachází, co je tam zvykem jak kdy dělat, snažila jsem se dělat svou práci nejlépe, jak jsem uměla, a až zpětně jsem se dozvídala formou kritiky, co se teda vlastně ode mě očekávalo. Cítila jsem velký odstup od kolegů a nebylo mi v tom dobře, ale bylo to prvních pár dní, tak jsem se snažila k tomu přistupovat pozitivně, že teď to není ono, ale třeba je to jen pomalejší rozjezd. Jenomže pak se v jeden okamžik, včera v poledne, naskládalo příliš moc kritiky, nepříjemných řečí, a takového tlaku v jeden čas a v tu chvíli jsem se sesypala jak domeček z karet. Úplně mi vypnul mozek, začala jsem mít tunelové vidění a jediný cíl - okamžitě podepsat výpověď. Když jsem došla do kanceláře, nadřízené ke mě byly moc laskavé, dvě hodiny se mnou seděly, já jsem nijak nefungovala, jen brečela, později zvracela, vyslechly mě, byly mi velkou oporou, povzbudily mě, že si ani nemyslí, že jsem udělala chybu a že nemám dělat rozhodnutí (s tou výpovědí) v emocích, že mám i dobré stránky, které tam můžu uplatnit, že by to byla škoda. I chápaly, že se dost stydím za ten výbuch a okamžitý odchod a že se cítím trapně. Jedna z těch nadřízených mi přinesla věci, abych už nemusela přímo na pracoviště a poslaly mě domů.
Doma jsem byla jak rozložená na molekuly, vlastně jsem zvracela a brečela až do deseti večer, kdy jsem usnula. Dokázala jsem přestat vždy jen tak na pět minut a udělat nějaké základní povinnosti, ale pak to bylo to samé. Nepřekonatelná úzkost, pocit totálního selhání, ještě jsem si říkala, že když tam dnes přijdu, budu si s úsměvem dělat svou práci nejlépe jak dovedu a budu vědět, že nic kromě toho sesypání se, které jsem ale nemohla ovlivnit, jsem neudělala špatně, tak bych ten šílený trapas snad mohla ustát bez ztráty kytičky. Jenže jsem to vůbec nedokázala. Probudila jsem se o půl třetí ráno a už to byla několikátá noc v řadě, kdy jsem málo spala. I z toho samotného jsem úplně vyčerpaná. Nedokázala jsem si ani představit, že vstanu a půjdu tam, nedokázala jsem se přinutit nic sníst, uz déle mě bolí břicho a naposledy jsem jedla včera ráno dvě kousnutí do housky a nejaké ovoce. Manžel mě zavezl k doktorce, dostala jsem na minimálně 14 dní neschopenku s vycházkami od jedné do sedmi, Trittico a Neurol, a teď přemýšlím, co s tím.
Zapsala jsem se na novém pracovišti úplně dokonale. Jak nekompetentní idiot, co si jde na marodku jen kvůli tomu, že je pod tlakem. Přitom všichni tam jsou pod tlakem. Cítím se jak debil a ze všeho nejmíň se mi chce do toho kolektivu vracet. Jen ležím a nevím, jak se dát dohromady, jak znovu začít jíst. Spánek prý přijde, říkala ta doktorka, že se nemám leknout, že tělo to bude chtít dohnat a tak budu prvních pár dní víc spavá. Břicho kvůli těm křečím mi taky prohlédne až na kontrole, kdyby to neprešlo, protože pravděpodobně je to psychosomatické a pokud se dám do kupy, tak to přejde samo a já si myslím totéž. No ale co vlastně pak. Úplně jsem se tam znemožnila, přidělala starosti nadřízeným, cítím se úplně příšerně, nedokážu si představit tam ještě někdy jít, ale co jiného teď vlastně budu dělat.
Jak se smířit s tím, že se to jednoduše stalo a už nejde zařídit, aby se to stalo nějak jinak? Jak přijmout to naprosté znemožnění se v tom kolektivu? Jak se rozjíst? Mám žaludek jak sešněrovaný, nic do něj nenacpu, i z vody mám křeče. A co vlastně dál? |
| Půl chcíplé stonožky |
 37 |
|
|
Drz se stonozko
fimísek
27 