Zitra zas odjizdim, byla jsem tu dva týdny, ktere se zdály jako par dni. Teda pro nej pry taky. Je to o to emocionálnější, ze je to vlastně naposledy. Naposledy spolu v Číně. Je to silena nostalgie, vrácení vzpominek, radost z našeho uspechu, ale všechno prebiji to desne "uz nikdy"! To muj mozek nedokaze zpracovat tuhle konecnost. Dokazu odjet s tim, se nekdy treba znovu..ale i tak to prostě nebude nikdy stejne. Hrozne me to depkuje. Tolik krásných okamziku jsem mela, ktere jsem nechtela, aby skončily... A vim, ze uz se nikdy nevrátí.
Navic prijedu uplne večer a dalsi den me zas cekavelka zkouška, na kterou jsem se ani neucila vubec. A pak hned dalsi. Rikam si vždycky ze ok, aspon to dřív uběhne, kdyz to nebudu zdrzovat a zacnu zas odpocitavat, ale stejne je mi hrozne. Navic ted se neuvidime asi cele nekonecne ctyri mesice!! Mi to prijde jako věčnost.. fakt nevim proc vsechno takhle prozivam. Nejspis to je i porad tou nejistotou s budoucností. Každopádně jsem z nej naprosto unesena. Zboznuju jeho vnější i vnitřní krasu. |
ano |
34 |
|
|