Bydlím po rozvodu sám. Je mi 36 a mám byt v centru města. Nejsem žádný extra uklízeč. Rifle občas hodím přes židli, a když přijdu domů po práci, někdy jen padnu na gauč a nic víc neřeším. Na konci týdne to u mě občas vypadá trochu divoce – koupelna s ručníkem tak nějak narychlo pověšeným, kuchyň s drobky od snídaně. Prostě byt, kde se normálně žije.
Jenže poslední dobou mám pocit, že už to není úplně můj prostor. Že to, jak vypadá můj byt, zajímá víc ostatní než mě. Brácha, švagrová, různí příbuzní... Začali ke mně chodit jako na inspekci. Ne jako na návštěvu. Nezajímají se o to, jak se mám, ale jestli mám utřený prach na rámech obrazů.
„Linka je čistá, ale co máš vevnitř?“
„Ty takhle necháváš postel? Fakt?“
Z jedný poznámky byla najednou pravidelná nedělní kontrola. Švagrová to dokonce pojmenovala – že se „chystají na úklid u Martina“. A já si začal všímat, že se ze mě stává spíš správce výstavního bytu než člověk, co v tom bytě žije.Všechno musí být nachystané, nablýskané, bez jediné chybičky. Jenže kde je v tom místo pro klid? Pro odpočinek? Pro obyčejný život?
Někdy se přistihnu, že přemýšlím, jestli si vůbec můžu rozestlat postel nebo nechat na stole hrnek, protože – co kdyby někdo zazvonil? A to není moc zdravý.
A ještě si dovolím dovětek: moje bývalá manželka po čtyřletém vztahu prohlásila že odchází spokojená, protože jestli mě něčemu naučila, tak pořádku. Jsou všichni na hlavu?
|
| Jesem |
 36 |
|
|
35 