Ani nevím proč to sem píšu, ale možná se potřebuju trochu vypsat, protože to ve mě tak nějak dusí a nemám komu to říct.
Hraju Slither.io hodně, to už sem tu i psal dřív, že sem na tom závislej, ale teď se stalo něco víc. Prostě sem tam hrál a potkal jednu holku. V chatu sme si trochu psali, pak sem jí dal insta a ona mě taky, tak sme se přidali.
No a psali sme si tam. Ne nějak hodně, jen tak pár vět, ale bylo to fajn, jako takovej ten pocit, že někoho fakt zaujmu, že to není jenom o tý hře. Cítil sem se líp, že možná konečně holka, která mě chápe, že nás spojila hra, že třeba z toho něco bude.
Ale pak z ní vypadlo, že jako kde bydlím a co dělám. A já že teda bydlím u mamky a mám důchod (psychika no). A ona na to úplně vycouvla. Napsala něco jako že sorry, ale že nechce ztrácet čas a že prej hledá někoho kdo má život trochu víc v pořádku. A že se mnou už dál psát nechce.
A to mě úplně sejmulo. V jednu chvíli sem měl pocit, že sem možná našel spřízněnou duši, přes blbou hru, která je pro mě skoro jako droga, a pak jen kvůli tomu, kde sem a co sem, mě prostě hned odpískala. Nevim, jestli se jí mám zlobit nebo chápat. Asi oboje.
Na jednu stranu si říkám, že jo, asi má právo chtít něco jinýho, ale na druhou stranu – tohle je přesně to, proč se člověk bojí se otevřít. Sotva někomu ukážu, kdo sem, hned se otočí zády. A pak mi lidi říkaj, ať sem víc otevřenej. Ale jak, když pak přijde jen odmítnutí?
Teď mám chuť se zase úplně uzavřít, hrát si dál Slither.io, aspoň tam to dává smysl. Tam když děláš správný tahy, tak z toho něco máš. V reálu můžeš bejt i hodnej a stejně tě každej hned odpálkuje.
Fakt mě to mrzí. Ne že bych jí miloval, to ne, ale ten pocit, že by možná něco bylo, a pak tohle. Prostě to zabolí. |
Ncnj-disciplína |
28 |
|
|