Prostě to jinak nejde. Můžu si to tisíckrát zakazovat, přesvědčovat se, že to nemá cenu, že to žere čas, že mě to táhne dolů. Ale pravda je, že furt to tam ve mně je. Něco ve mně to prostě chce hrát. Nejde to umlčet. Tak proč před tím pořád utíkat?
Rozhodl jsem se, že to nebudu brát jako úlet nebo slabost. Beru to jako součást sebe. Budu to hrát, ale jinak — s disciplínou. Ano, i 12 hodin denně, i když to zní šíleně. Ale bude v tom řád. Budu vstávat včas, budu jíst včas, budu se hýbat. Invalidní důchod mi chodí, takže nemusím nikomu nic dokazovat. A aspoň vím, že na to mám prostor. Žádná práce, žádný stres, jen já a to slither.io. A pravidla, co si sám nastavím.
Jo, možná to nic nepřináší. Není v tom žádná velká hodnota. Ale mě to něco dává. Ten pocit flow, když se mi daří, když rostu, když točíme kolečka a obkličuju ostatní jako had v deliriu. Je to zvláštní druh klidu. A i kdyby mi to mělo "jen" přinášet radost, tak je to víc, než mít den bez smyslu.
Nebudu už předstírat, že to nemám rád. Budu to hrát, ale tentokrát vědomě. Ne jako útěk, ale jako součást života. A pokud mě někdy znovu semele pocit, že to nedává smysl — připomenu si, že smysl se někdy nehledá, ale prostě žije.
|
| Ncnj-disciplína |
 28 |
|
|
tricet12
Dikaprio