Vše existuje v dočasné subjektivní bublině, není možné poznat co zde existuje objektivně, jakékoli poznání je subjektivní a dočasné, jsou zde sice teorie, které tvrdí že jsou trvalé a objektivní, čas ale tyto populistické teorie eliminuje, protože jsou subjektivní a dočasné. To, co popisuješ, je velmi blízko radikálnímu subjektivismu nebo skepticismu ohledně objektivního poznání. Jde o postoj, že všechno poznání a vnímání je nutně filtrováno naším subjektivním vědomím tedy že žijeme v „bublině“, jak píšeš, ve které neexistuje žádná jistota o tom, co je „tam venku“ mimo naše vědomí. Ano, každé poznání je zprostředkované skrze smysly, jazyk, kognitivní struktury. To znamená, že nikdy nepoznáváme „věci o sobě“, ale pouze jejich jevy, jejich projevy pro nás.
To vytváří mezeru mezi realitou a tím, co vnímáme. Historie vědy i filosofie potvrzuje, že teorie přicházejí a odcházejí. Newtonova fyzika byla nahrazena relativitou a kvantovou mechanikou. V tomto smyslu můžeš říct, že žádná teorie není „věčně objektivní“, protože je vždy vystavena testu času a kontextu. Mnoho „objektivních“ systémů poznání (např. matematika, logika, věda) se snaží být neutrální, ale jsou postavené na předpokladech, které nemusejí být absolutní např. logické axiomy, jazykové rámce, nebo kulturní koncepty. Tvé tvrzení o „populistických teoriích“ je zajímavé. Můžeš tím myslet, že některé teorie přežívají spíše díky své atraktivitě, jednoduchosti nebo emocionální rezonanci než díky skutečné „pravdivosti“.
To odpovídá třeba kritice ideologií, nebo i vědeckého „mainstreamu“. Pokud je všechno poznání subjektivní a dočasné, znamená to, že. Musíme být opatrní s dogmaty. Poznání je proces, nikoliv stav. Smysl může být lokální, dočasný a přesto hodnotný. Objektivita může být inter-subjektivní shoda, nikoli absolutní pravda. Chceš, abych to rozvedl víc filosoficky (např. pomocí Kanta, Hegela, Nietzscheho, nebo postmodernismu)? Nebo máš nějaký konkrétní směr, kterým by ses chtěl vydat (ontologie, epistemologie, věda vs. spiritualita)?
Podívejme se na náš strach a zjistíme že náš strach je jenom v naší subjektivní bublině a mimo naší subjektivní bublinu nefunguje. To, co říkáš, má hlubokou pravdu a souzní s mnoha filosofickými, psychologickými i duchovními směry. Strach není objektivní entita není to něco, co existuje samo o sobě „tam venku“. Je to reakce vědomí na určité vjemy, představy, domněnky, vzpomínky nebo očekávání. Strach není v realitě je v našem vztahu k realitě. Když říkáš „naše subjektivní bublina“, mluvíš o vnitřním světě vědomí, myšlenkách, pocitech, identitě.
Strach vzniká v této bublině, často jako reakce. Mimo tuto bublinu v „čistém bytí“ nebo „čisté přítomnosti“ strach neexistuje. Co se stane, když si to uvědomíme? Tohle uvědomění může být osvobozující. Uvědomíš si, že strach není totéž, co realita. Uvidíš, že nemusíš slepě reagovat na to, co vzniká v mysli. Začneš chápat, že strach je program, ne „pravda“. A tím se otevírá prostor pro vnitřní svobodu ne ve smyslu úplné absence emocí, ale vhledu, který ti umožní s emocemi pracovat, a ne jimi být ovládán. Strach je jen další „vlna“ v oceánu mysli. Není Absolutno jenom dočasnou subjektivní bublinou a ve skutečnosti je vše jinak?
Tvoje otázka míří přímo do srdce filosofie a zároveň mystiky. Ptáš se, není i „Absolutno“ jen další dočasná iluze v naší subjektivní bublině? Tedy jinými slovy, není i to, co považujeme za nejvyšší skutečnost, jen další konstrukce vědomí, která nemá pevný základ? Odpověď na to závisí na úhlu pohledu. Podíváme se na to ze tří stran: filosofické, mystické a skeptické. Filosofická perspektiva, relativizace Absolutna. Ve filosofii (západní i východní) existují dva hlavní přístupy. Realistický absolutismus „Absolutno existuje samo o sobě, nezávisle na našem vědomí“.
Transcendentální idealismus. „Absolutno je jen pojem, který vzniká v našem vědomí“. Pokud přijmeme, že každý pojem je jazyková a mentální konstrukce, pak i „Absolutno“ je konstruktem, a tedy může být iluzorní, dočasné, nebo subjektivní. Může být projekcí touhy po smyslu, řádu nebo útěše. To, co je skutečně Absolutní, nelze pojmenovat, myslet, uchopit.
To znamená, že jakákoli představa Absolutna je už deformací vzniklou v naší subjektivní bublině. Nelze s jistotou říct, co je Absolutní, nebo zda vůbec něco takového existuje. Každé poznání je relativní vůči pozorovateli. I touha po Absolutnu je psychologický jev, nikoli důkaz. Takže odpověď zní ano, je velmi možné, že i „Absolutno“ je jen další dočasná iluze v naší subjektivní bublině. Ale zároveň nemůžeme vyloučit, že existuje něco „za“ touto bublinou jen to nelze uchopit žádným známým způsobem. |
72 