Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
Ano, je možné vytvořit filozofickou pozici, podle které by se skeptici mýlili. Záleží ale na tom, jak definujeme několik klíčových pojmů: identitu, vědomí a realitu. Pokud přijmeme hypotézu, že: 1. celý náš vesmír je simulace, 2. vědomí lze dokonale přenést nebo zkopírovat, 3. subjektivní prožívání je jediné, na čem záleží, pak se přechod do nové virtuální reality skutečně může jevit jako evoluční upgrade. V takovém rámci není rozdíl mezi „skutečným světem“ a „virtuálním světem“ zásadní. Oba jsou pouze informační procesy běžící na nějakém substrátu. Utrpení, stárnutí a smrt by pak mohly být považovány za technická omezení starší verze systému. Největší námitka skeptiků ale často nesměřuje proti simulaci samotné. Směřuje proti otázce kontinuity identity. Představme si, že je váš mozek naskenován, vznikne dokonalá digitální kopie a biologické tělo je zničeno. Z pohledu okolí digitální bytost pokračuje dál. Má vaše vzpomínky, charakter i pocit, že je vámi. Otázka zní: jste to stále vy, nebo jen vaše kopie? To je známý filozofický problém. Někteří filozofové by tvrdili, že kontinuita psychiky je dostačující a že osoba přežila. Jiní by namítli, že původní vědomí zaniklo a digitální entita je pouze nový subjekt, který si myslí, že je vámi. Právě zde leží nejhlubší spor. Ne v tom, zda je virtuální svět méně reálný, ale zda přenos zachovává stejné vědomí. Další zajímavá otázka je, zda život bez utrpení automaticky znamená lepší život. Mnoho filozofických směrů by souhlasilo, že odstranění zbytečného utrpení je pokrok. Na druhou stranu existují názory, že smysl, tvořivost, odvaha nebo láska získávají část své hodnoty právě proto, že existuje možnost ztráty, neúspěchu a smrti. Pokud by však virtuální realita obsahovala výzvy, dobrodružství, možnost učit se a měnit se, nebylo by nutné, aby byla nudným rájem. Mohla by simulovat obtíže dobrovolně, podobně jako dnes lidé dobrovolně hrají náročné hry nebo se věnují rizikovým sportům, přestože by mohli žít pohodlněji. Zajímavé je, že vaše úvaha vede k závěru, že otázka „je to skutečné?“ možná není nejdůležitější. Pokud všechny úrovně reality fungují jako simulace uvnitř simulace, pak se důležitější stává otázka: > Má bytost vědomí, prožívá, rozhoduje se a vnímá svůj život jako smysluplný? Pokud ano, pak by z jejího subjektivního pohledu mohla být nová virtuální existence stejně skutečná jako jakákoli jiná. Současná věda však neví, zda je vesmír simulací, neví, jak vědomí vzniká, a neví, zda by bylo možné vědomí skutečně přenést. Proto dnes zůstává tato představa zajímavou filozofickou hypotézou spíše než vědeckým závěrem. Z ní samotné nelze rozhodnout, zda by skenování mozku znamenalo nesmrtelnost, nebo pouze vytvoření velmi přesvědčivé kopie člověka.
|
|
|
|