Čau lidi,
tak jsem jel jako důchodce do Ankary na NATO. Říkal jsem si: Andreji, klid, žádná zážitková cesta, normálně tam přijdeš, podáš ruku, uděláš fotku a jedeš domů.
Ale potom tam přišel Petr Pavel.
A on mluvil. Klidně. Anglicky. Bez papíru. Bez nervů. Všichni koukali, poslouchali, nikdo neutíkal, nikdo neříkal „sorry jako“. A já jsem stál vedle a v hlavě jenom: Monike, motýle… proč on mluví jak prezident a já jak když hledám účtenku z Agrofertu?
Já jsem mu nezáviděl. To je kampaň! Účelovka! Ale trochu jsem mu záviděl. Hlavně ten klid. Ten hlas. Ten styl. Já bych chtěl taky takhle mluvit, ale místo toho bych řekl: „Já jsem to nečet, prosím vás, já nemůžu číst tak dlouhé projevy.“
A v tu chvíli jsem pochopil, že Ankara nebyla zážitková cesta.
Ankara byla moje romantická porážka.
Zamiloval jsem se do toho, jak Petr Pavel mluví.
A to mě štve nejvíc, sorry jako. |
66 
80 
PP je zadanej.