Najednou máme bílou duši z bezu. Jako bychom byli na chvíli lehčí než vlastní život, prostoupení vůní květů a tichou čistotou začínajícího léta. Bez kvete krátce, téměř zázračně, a právě v té pomíjivosti je něco nevinného. Člověk má pocit, že by mohl odložit všechno těžké a stát se jen dechem, světlem a vzpomínkou na něco dávno ztraceného.
A pak náhle zjistíme, že je v nás příliš z člověka. Příliš neklidu, příliš paměti, příliš slov, která neumíme vzít zpátky. Nedokážeme zůstat jen čistou vůní nebo tichem mezi větvemi. Neseme si vlastní strachy, touhy i únavu, a právě ty nás vracejí zpět na zem.
Možná právě proto nás podobné okamžiky tolik bolí. Na malý okamžik se dotkneme něčeho krásného a téměř beztělesného, ale nikdy v tom neumíme zůstat dlouho. Člověk je totiž bytost, která i v nejčistší chvíli nese sama sebe.
