Ahoj, nad tímhle jsem přemýšlela spíše asi z psychologického hlediska. Člověk se samozřejmě vždy formuje ve vztahu ke společnosti, rodině, kultuře a prostředí, ve kterém vyrůstá…
To, jestli je někdo schopen žít více autenticky a tvořit svůj vlastní život, často souvisí s mírou sebereflexe a uvědomění si vlastních hodnot.
Často to přichází až ve chvíli, kdy člověk začne zpochybňovat převzaté vzorce nebo projde třeba nějakou náročnější životní zkušeností.
Co se týče otázky přirozenosti člověka…tak z evolučního hlediska je základ opravdu přežití. Z psychologického a sociálního hlediska se ale u lidí objevuje i potřeba seberealizace, rozvoje schopností a smysluplného zapojení do společnosti, notabene, když je člověk tvor společenský
To, co říkal ten bezdomovec, vlastně docela odpovídá tomu, co popisují sociální vědy. Dlouhodobé vyloučení ze společnosti často není jen otázka individuální vůle. Hraje tam roli vícero faktorů…od chybějícího stabilního prostředí, až po sociální kapitál, psychickou zátěž nebo ztrátu důvěry ve vlastní schopnost situaci změnit k lepšímu.
Beru ještě to, že v každém člověku je jakási jiskra, která v něm pořád zůstává (a která není definovaná tím, kde zrovna je). A někdy stačí jedno setkání, jedno trošku prostředí nebo jeden člověk, aby se ta jiskra znovu rozhořela
