Prosím Tě, vždyť o nic nejde Ještě jednou přeji dobrou noc.

Prosím Tě, úplně v klidu - já jsem asi ten poslední člověk na ZP, kterému by se měl někdo omlouvat za prodlevu v reakcích

Ad ty a sloh na gymnáziu: Tak to chápu, já byla na střední knihovnický taky nejistá, v češtině a literatuře to neplatilo. Protože mě ty předměty hrozně bavily a šly mi - z toho důvodu mi asi i u maturity prominuli odklon od zadání.
Zajímavost: Minimálně půlka třídy neměla k literatuře žádnej vztah, šli na tu školu jen proto, že tam bylo mininimum fyziky a chemie, oproti gymplu. Úplně na hlavu... Mě spíš mrzelo, že jsme neměli víc matematiky, musela jsem se pak dost věcí po letech učit sama. Dneska bych si zvolila jinou školu.

Tu první zprávu bohužel nemůžu smazat, hlásí mi to zas nějakou chybu. Zkusím to později.

Užívej si podzim a piš dál

Proč jsi měl ze slohu hrůzu? Mě většinou bavily, jedinej problém byl, že jsem si občas vyložila téma jinak než zbytek třídy (a zadavatelka). Moje maturitní slohovka na téma "Zpověď dítěte svého věku" byla vlastně úvaha, jak je ten obrat hloupej. ;)

A k tvýmu psaní: kdybych ti měla pokaždý oznamovat, že mě tvůj příspěvek dostal (nemyslím jen vtipnost, kolikrát jde o přesnost formulace, důslednost ve vyjadřování), bylo by to přehnaný a rušivý pro tebe i ostatní, tak se ti jednou provždy klaním. ;)

Mám radost, že už mě tak trochu znáš svitaváčku .
JJ, je mrtvá už ode dne jejího zmizení. Sutný, ale osobně jsem ráda, že byla nalezene než kdyby se nenašla. Ač mrtvá.
Taky se na tiskovce řeklo, což mně jako vysvětlilo ty kamery (že mi to bylo divné). Že bylo k dispozici 2000 hodin záběrů a tam až byla spatřena jak jde tím směrem, kde ji našel pes na vyhledávání mrtvol. Takže tam šlo o čas, ne že by nikde nebyla.

Díky za účast a pochopení.

No v tom mém názoru na ty kamery. Mně přišlo divné, že oba dva dny předtím byla prostě normálně cestou viděna a ten den nikde nic. Prostě že mi to nahrává do pocitu že z domu neodešla.
Samozřejmě jsem osobně proti hlídání občanů kamarami, to neznamená že jsem toho zastáncem. To vůbec ne. Jen mi to přijde divný (když už to tam takhle nastavený mají)
Ty jo, možná to vyznělo až hystericky vid ale neznamenalo to jako toho podpora.

Uź jsem sice nepŕispěla, ale moc dĕkuju za rozesmání. Piš prosím dâl.

Kdybys měl ambice vydat knihu, budu první předplatitel!

Já vím já zase chtěla napsat že je na mě moc starej

Děkuju za baranoviny, dostala jsem se k nim až teď, ale fakt mi zvedly náladu! Skvělý!
(Až budu mít víc času, napíšu.)

Tak já tě chápu Ne každej na to má čas. Já mám třeba výhodu, že to dělám, tak to hrát musím Ale upřímně je to spíš o tom, jak relaxovat. Knížku čtu třeba dva dny – to je v podstatě jedna menší hra.
Zas kdybych si to počítal, vypnul bych net, přestal číst věci, který stejně zapomenu, asi bych měl čas na jiný věci... Ale jak to bylo krásně řečeno: „Kdo má čas, když si ho nikdo neudělá?“

Zítra třeba musím něco hrát, abych se podíval, jak mají řešeny pohyby při zásahu, do toho se mi už ani nechce a hry už taky nemůžu ani cejtit.

Hele, ono je to ve skutečnosti ještě složitější. Představ si šachy. Aby figurky působily živěji, rozpohybuješ je. Jenže nestačí pouze přehrát nějakou animaci.

Systém sleduje, kam a jak rychle se figurka pohybuje, a podle toho vybírá odpovídající pohyby. Řeší, jak se rozchází, zastavuje nebo otáčí. Jak zareaguje, když ji jiná figurka vyhodí. Které nohy mají zůstat na zemi a jak se má při otočení natočit zbytek těla. U koně to samozřejmě funguje jinak než u krále.

Tohle všechno může řešit už samotný animační systém. A podobných systémů je v herním enginu — softwarovém základu pro tvorbu a běh hry — mnohem víc. Další řeší třeba chování postav, jejich reakce na okolí, fyziku nebo zvuky.

Pravidlo „figurka se přesune na povolené políčko“ tedy může zůstat jednoduché. Ale aby ten přesun vypadal jako pohyb živé bytosti, spolupracuje na něm spousta dalších věcí. Ty jako hráč pak vidíš jeden souvislý, přirozeně působící pohyb.

Jinak se nelekni. Ja si to nechal opravit pres ai, protoze pisi rychle jak prase, tak pardon za ty dvoji pomlcky a pod

Hry jsou tu s námi odjakživa. Nikdy to ale nebyly jen mechanismy, tedy která karta přebije kterou nebo kam smí táhnout figurka. To jsou pravidla fungování hry, ne celý herní zážitek.

Vezmi si šachy. Máš pravidla pohybu, ale zároveň figurky představující krále, královnu, jezdce nebo věž. Jejich vzhled ti pomáhá rozlišovat je a zapamatovat si jejich roli. Už tady máš vedle mechanismů také nějaké ztvárnění — prezentaci.

Zmínil jsi tanky. Představ si jednoduchou tahovou hru: nastavíš úhel děla, vystřelíš a potom hraje soupeř. Já, ty, já, ty. Když k tomu přidáš možnost s tankem před výstřelem popojet, rozšíříš pravidla a tank zároveň začne víc připomínat skutečné vozidlo.

Teď místo tanku dosaď kresleného červíka. Může chodit, skákat, používat lano a vybírat si z různých zbraní. Tak fungují třeba Worms. Základ je pořád podobný: střídáte se, na tah máš omezený čas a zpravidla ho zakončíš útokem. Jenže červíci mají také obličeje, legračně se pohybují, vykřikují a reagují na zásahy. Už tě nebaví jen výpočet správného výstřelu, ale také to, co se na obrazovce odehrává. Mechanismy a jejich ztvárnění společně vytvářejí zážitek.
Ta hra se jmenovala Worms (Červi), (1995) a ziskala i ocenění
https://youtu.be/E5o4ReqhcaY?t= 212



Vedle toho si představ loutkové divadlo. Loutka není živá, ale představuje někoho v příběhu. Loutkář pohybuje vahadlem a přes nitě ovládá její pohyby. Divák přitom může prožívat její příběh, přestože dobře ví, že se dívá na loutku.

A teď si představ, že tyhle věci spojíš:

Herní mechanismy určují, co můžeš dělat a jaké to má následky. Grafika, zvuky a animace dávají dění konkrétní podobu. Postavy a příběh mu dávají souvislosti a význam.

Postavu přitom částečně ovládáš podobně jako loutku. Stiskneš tlačítko a ona se rozběhne nebo skočí. Animační systém se postará, aby tomu odpovídaly pohyby těla. Nemusíš ručně řídit každou nohu — zadáš akci a hra ji provede.

A tím se dostáváme k tomu „živému člověku“. Samozřejmě tam žádný skutečný živý člověk není. Je tam postava, která má člověka představovat a působit uvěřitelně.

Podobně jako filmový hrdina může mít jméno, minulost, povahu a vlastní cíle. Když ji chvíli neovládáš, může si prohlížet zbraň, upravit oblečení nebo něco poznamenat. Reaguje na okolí i na jiné postavy. To všechno vytváří dojem, že představuje někoho, kdo v tom světě žije.

Například v GTA V přepínáš mezi třemi hlavními postavami. Při přepnutí můžeš postavu zastihnout u nějaké činnosti. Vzniká tím dojem, že měla vlastní život i během doby, kdy jsi ovládal někoho jiného.

Příběh navíc jen pasivně nesleduješ. S postavou procházíš prostředím, objevuješ věci a někdy rozhoduješ o dalším dění. Podobný princip najdeš v gameboocích, kde podle své volby pokračuješ na jiné stránce.

Takže když řeknu „hraju za ženu“, znamená to, že ovládám takovou virtuální loutku představující ženu. Někdo ji vnímá jako svého zástupce v příběhu, jiný jako samostatnou hrdinku, kterou vede. A právě na tenhle rozdíl jsem se v diskusi ptal.

dotazz: taky v té zpovědi, pod níž jsem o tom v reakci naposled psal, šlo o to, že tu ženu chtěl zadaný muž. Pokud zadaný člověk někoho chce, tak tomu teda rozhodně neříkám zamilovanost.
U mě "vzrušovat" je takový "pornoslovo" Nějak nevím, proč to slovo používat v případě, že se jedná o ušlechtilejší pocity než "opíchat ji a zahodit"...

Dotazz:

to ne, to píšu jen rámcově. Nemám na mysli jakékoli vzrušení, ale to prvoplánové intenzivní tělesné vzrušení, které přijde, jakmile ji poprvé uvidím, nebo při dalším setkání hned, jak ji uvidím. Takové vzrušení pro mě znamená, že její vzhled je ošklivý a nesympatický.
Když tu ženu mám rád, když mi připadá hezká, tak to vzrušení přichází daleko pomaleji a není ryze tělesné, není tak křiklavé, je součástí širšího balíku náklonnosti k té osobě a chuti s ní být. Balíku, který když je obzvlášť silný, se může nazývat zamilovanost.
Být ve vztahu se ženou, která by mi připadala nesympatická, bych považoval za naprosto absurdní.
"To potom maju o nicom sex." To si nemyslím. Sex mají úžasný proto, že se mají rádi, připadají jeden druhému, že po sobě celkově, komplexně touží, dál proto, že sex je vzrušující sám o sobě...
"Ja sa napriklad nevzrusujem na nikom, s kym nie som vo vztahu, prislo by mi to ako nevera." - tak to jsi důsledná, to vlastně obdivuju. I když tady asi strašně záleží na tom, jestli člověk někoho má - pokud jo, tak bude daleko lehčí se až takhle ovládat. Ale taky dost záleží na tom, co myslíš slovy "Ja sa napriklad nevzrusujem"? Že vůbec nedovolíš, aby se to vzrušení objevilo? A nebo že když přijde, tak se ho snažíš potlačit? A nebo akorát že se v tom vzrušení nevyžíváš a nepěstuješ ho v sobě? To jsou tři naprosto různý varianty...

Další věc je, že příčinu a následek vidím opačně, než to na mě působí ve tvé větě. "Tvrdis, ze zena moze vzrusovat, len ak je oskliva a nesympaticka." - já to ale vidím naopak tak, že tím, že je prvoplánově vzrušující, se stává ošklivou a nesympatickou, že prvoplánově vzrušující vzhled je ošklivý a nesympatickou. A že je to jen jedna z mnoha variant ošklivosti a nesympatičnosti. Většina ošklivých a nesympatických žen mě vůbec nevzrušuje.

A samozřejmě nic není černobílé. Takže každá vlastnost (sympatičnost, hezkost, vzrušivost) má strašně dlouhou osu, a lidé se nacházejí po celé její délce...

A samozřejmě taky záleží na definici slov. To je možná úplně zásadní. Já vzrušením nazývám právě to, co je opakem zamilovanosti. Pro tu úžasnou touhu, která je součástí zamilovanosti, možná ani žádné slovo nemám.

Díky za dotaz. Rozhodně to neberu zle a nemáš zač děkovat.

Ahoj. Mam otazku. Tvrdis, ze zena moze vzrusovat, len ak je oskliva a nesympaticka. Cize ak je niekto vo vztahu so zenou, do ktorej je zamilovany, tak ho nevzrusuje? To potom maju o nicom sex. Ja sa napriklad nevzrusujem na nikom, s kym nie som vo vztahu, prislo by mi to ako nevera.
Nemyslim to v zlom, len ma to zaujima, ako to myslis. Dakujem.

Ale jdi ty

A jooo, tuhle melodii znám.

ÁÁÁle moc ti děkuji, ted mi furt lítá v hlavě na pozadí..no, skvělé

Vážený pane ze Svitav,

odpovídám na Vaše dva dotazy postupně, jak se na řádnou korespondenci sluší:

K nalezení cesty do knihovny: Nespoléhal jsem na moderní výpočetní techniku ani na zdejší váhavé osazenstvo. Využil jsem služeb městského strážníka a následně dotazem u paní v trafice, která mi ochotně načrtla plánek na rub paragonu od mýdla s jelenem. Osobní lidský kontakt a slušné smeknutí klobouku stále ještě zmůže více než sto družic na oběžné dráze.

K Vašemu lingvistickému postřehu: Jakožto přírodovědec a muž vychovaný klasickým gymnáziem musím vyjádřit hluboké politování nad tím, kam až klesla Vaše slovní asociace. Spojovat posvátný institut knižní moudrosti (bibliotheca) s exkrementy může pouze mysl stižená koprofilií či povážlivým nedostatkem mravní kázně. Co se týče hvězdárny, tam jde o latinský základ observare – tedy bedlivě pozorovati. Pokud v tom slyšíte cokoliv nečistého, doporučuji výplach žaludku heřmánkem a několik facek od přísného pedagoga, jaké jsme za císaře pána dostávali za pouhé vypláznutí jazyka.

S uctivým pozdravem a přáním mravní obrody Vaší mysli,

RNDr. Alfons Kvasnička v. r.

Dobré dopoledne, ctihodný mladý muži! Vy máte aspoň manýry, ne jako ta nevychovaná verbež. Do knihovny jsem bohužel nedorazil, chytla mne má stará kolena, a musel jsem tedy na stará kolena, jak by se řeklo za mých let mladých, k lazebnici. Tímto se také omlouvám, že jsem Vám pod svou zpovědí neodepsal. Naštěstí už znám cestu, a příště tak snad budu rychlejší než výkyvy mého zdraví...

Zdraví
Alfons Kvasnička RNDr.

Ale vždyt ty víš, že tě mám ráda jako člověka. Tak to prostě je a bude napořád.