No jo, nojo no, nó...
Když jsem byla malá a bulela jsem teatrálně kvůli něčemu triviálnímu, mamka mi řekla: Běž se na sebe podívat do zrcadla, jak jsi krásná, když nahodíš krabici a brečíš - A já jsem vždycky šla, podívala se na sebe, jak bulím a řekla jsem: Nojó nojo nó. A pak jsem se začala smát, i když jsem nepojala absurdnost toho, tak mi to nakonec stejně legrační přišlo.
K tomu banu: Někdy je mlčeti v pravou chvíli skutečně zlato. Bude existovat velká spousta lidí, co se domnívá, že oplývá jakousi samozvanou kompetencí k tomu vést jiné lidi k tomu, jak věci brát a jak k nim přistupovat. A společnost tohle neuznává, bo by to mohl dělat každý, kdo v sobě má zaseté semínko spasitelského nebo vůdčího komplexu, kdy se nadřazuje nad jiné. Být svůj je fajn, ale s tím jdou i určitá rizika (jako například ban na fóru, kde bude kdokoliv bez milosti za nepopulární názor lynčován různými dostupnými prostředky) meruněk mi líto není, jsou chlupaté. Já aktuálně snažím vyvažovat zrání zakoupených banánů, aby se z nich ani nestaly ostravské klobásy, ale aby ani nechutnaly jako slizký škrob s jistou esencí čerstvosti.